část 5
No musím ale uznat, že to nebylo zase tak hrozné. I když do mě Petr nacpal více, než dokážu sníst. V klidu jsem tedy ležela a povídala s Petrem a nebo jeho maminkou.
Bylo asi tak kolem 18-té hodiny a přišel doktor. S Petrem mě posadili, aby mohli odvázat ránu a podívat se na ni. Docela jsem se divila, ale ta rána byla skoro uzdravená. Bylo vidět, že se i doktor divý. Ale já si vzpomněla na to, že se mi rány rychle hojí napovrch, ale vnitřek rány byl ještě hodně citlivý. Tak mi doktor, za asistence Petra, vytáhl stehy a opět mi to zavázal… Když mě položili, tak mi doktor řekl ,,Velice rychle se ti ta rána uzdravuje, ale jenom na povrchu. Uvnitř je ještě hodně bolestivá, jak jsem na tobě poznal. No ještě pár dní budeš muset ležet. A do školy taky nesmíš.“ A odešel. Já jsem se vylekala a řekla ,,Ale jak seženu omluvenku? A co rodiče?“ a Petr se usmál se slovy ,,Neboj se nic. Já to všechno zařídím.“ Odešel z pokoje. Já byla naštvaná, že jsem mu vůbec pomohla, protože když na něco chybím, tak se to vůbec nenaučím. Leda tak až postupem času. A to bude trvat dlouho. No tak jsem se rozhodla porušit doktorovo přikázání a sama jsem se pokusila stoupnout. Hodně to bolelo, ale když jsem stála, tak jsem byla ráda, že se vůbec udržím na nohách. Potom jsem šla směrem k oknu, abych zjistila, kde to právě sem. A velice jsem se divila. Byla jsem někde v přízemním domku v bohaté části Zábřeha. Byli tam samé vysoké domy a úplný přepych. Jakmile jsem zjistila, že je okno jenom kousek nad zemí, tak jsem jej otevřela a to do toho vešel Petr a chytil mě za rameno ,,Nesmíš předci vstávat z postele. Nechci, aby se ti něco stalo.“ A usmál se. Jenomže já se zamračila a řekla ,,Ale jako ochránce města tu nemůžu jenom tak nečině ležet. Musím ven pomáhat lidem. A navíc mi bylo horko. A ještě k tomu nemám žádnou sílu. Takže musím cvičit.“ Petr sundal ruku z mého ramena a řekl ,,Jak to myslíš ,,cvičit,,?“ a já jsem se otočila a pěstí jsem mu zastavila těsně před nosem a řekla jsem mu ,,Abych nesklesla v přesnosti. Chtěla jsem zaútočit na tvoji bradu a vidíš, mále jsem ti urazila nos. Jenomže jsem naučená na přesnost, takže i kdybych chtěla, tak tě nezasáhnu. Pokud bych nepoužila jiný způsob než jenom MSKA. To je Moderní sportovní karate. Tam nesmí být kontakt na hlavu a životně důležité orgány. To používám nejčastěji. Ale umím toho víc, takže dokážu i zabít.“ Petr se na mě koukal s úžasem v očích, když mi potom řekl ,,WOU.Ty jsi úžasná. To je úplně jako z nějakého filmu. Zraněný bojovník ukáže jeden ze svých chvatů a potom o něm něco říká.“ Já jsem položila ruku a položila si ji na ránu. A najednou jsem začala kašlat. Potom jsem se svalila k zemi. Petr mě zvedl, posadil na postel a šel pro svoji mámu. Já jsem se mezi tím uklidnila a stoupla si, že půjdu ke dveřím, ale do nich rychle vstoupila Petrova máma a hnedka, že si mám lehnout, jinak že zavolá doktora, a takové věci. Ale já ji neposlechla a zeptala se ,,Kde máte záchod? A chtěla bych svoje oblečení.“ A podívala jsem se na ni psíma očima. A ona si povzdechla a zavedla mě na záchod. Tam jsem udělala svoji potřebu, a potom jsme šli do nějaké veliké místnosti, kde bylo na stole moje oblečení. Bylo celé od krve a ještě k tomu bylo rozpárané. Já si jenom povzdechla a chtěla si jej obléct. Ale paní Seidlová mě zastavila a řekla ,,Snad bys nechtěla být v těch hadrách? Pojď semnou. Já ti dám nové.“ A zavedla mě k vysoké a široké almaře. Tu otevřela a začala hledat. Přitom mi říkala ,,Petr mi říkal, že chráníš město? Je to pravda?“ já jsem jenom zahýkla ,,Ehm“ a koukala se po místnosti. Poté pokračovala v řeči ,,Víš, tady pro tebe něco najít bude umění. Jsi malinká a v naší rodině jsou samí vysocí lidé, ale myslím si, že se tu něco najde, když se zahrábne někam níže.“ A vytáhla krásné kalhoty s tričkem a mikinou. Když mi to dala, ať si to vyzkouším, tak mi to sedělo, jako by to bylo šité přímo na mě. Bylo to sice staršího typu, ale to mi nevadilo. Najednou do té místnosti přišel Pan Seidl a jakmile mě uviděl, že nejsem v posteli, tak se usmál a šel dál. Bylo to divné, ale vypadalo to, jako by mu na mě něco vadilo. A tak jsem se na to zeptala paní Seidlové.
Ta mi jenom naznačila, že v poslední době mají problémy s Petrem, že moc utrácí a nedává na sebe pozor. Ale že jsem, tam panu Seidlovi nevadí. Po chvíli tam vešel Petr a
s ním ještě nějací kluci. Paní Seidlová mě schovala za sebe a zeptala se ,,Kampak jdeš Petře.“ A Petr řekl ,, Jdu s kámoši něco koupit. Půjčíš mi peníze, mami?“ a na to paní Seidlová řekla ,,Mě se neptej na peníze. Já bych ti klidně dala, ale o penězích rozhoduje otec.“ Petr se smutně podíval a sklonil hlavu, a na to si mě všiml ,,Jak to, že je tu Katka?“ zvedl hlavu a jak se na mě koukl, tak naštěstí viděl pouze moji hlavu za zády jeho matky. A když mi řekl, ať vylezu, tak jsem nechtěla. No tak šel on zamnou. A najednou měl záchvat smíchu. ,,Co se děje?“ ptali se jeho kámoši, a když jsem vylezla, tak se začali taky smát. Mě to naštvalo, a tak jsem každému dala pořádný pohlavek, na to se ti kluci naštvali a chtěli zaútočit, jenomže neměli žádnou šanci. Ať dělali, co dělali, tak se mě ani jeden nedotkl. Až se to jednomu povedlo a přímo do té rány. Já klesla k zemi a dostala jsem pořádnou ránu do hlavy, že jsem si pěkně lehla... Ale ještě v čas jsem se stihla vzchopit a uhnout další ráně. S velikou bolestí jsem se naštvala a každému dala takovou ránu, že si všichni sedli na zadek. Jenom paní Seidlová, Petr a i pan Seidl koukali, jak jsem to dokázala. Najednou jsem ale pocítila silnou únavu a omdlela jsem….