část 1
Je den jako jiný. Ráno vstanu, nasnídám se, udělám potřebnou hygienu a vyrazím na nádraží, kde čekám na autobus. Tam jsem se setkala s kamarádkou, a tak jsme si povídali nejnovější klepy a různé holčičí věci.
Když si vedle mě stoupl poměrně vysoký kluk. Neznala jsem ho, tak jsem mu nevěnovala pozornost, když mi ta kamarádka řekla ,,Vidíš toho kluka vedle tebe?“ a já jsem se ne něj koukla a řekla ,,Jasně, ten přehlídnout nejde.“ A kámoška dodala ,,Tak to je novej kluk tady z okolí. Prý jsou jeho rodiče brutálně bohatí a i on nemá špatný vzdělání. Řekly mi to holky, co se ho snažili nabalit, ale on se nedá. Když zjistili, že má rád bojové umění a prý je pořád někde pryč, tak to vzdaly.“
Já jsem otočila pohled k zemi a řekla ,,Hm. A tím narážíš na co? Mám ho pro tebe sledovat nebo, co?“ a Petře, té kamarádce, se rozsvítily oči radostí. Ale já řekla ,,Jenomže to nejde. Já už mám příliš práce. Nemůžu ho sledovat.“ A nastoupila jsem do autobusu, který mezi tím přijel. Když jsem viděla, že je ten kluk dál, tak že by mě neslyšel, tak jsem Petře řekla ,,No dobrá budu ho sledovat.“ Petra se na mě udiveně koukla a řekla ,,A co tvoje práce?“ já se koukla, kde je ten kluk a řekla jsem ,,No tu žádnou nemám. Akorát jsem to hrála před ním. Protože každý, kdo má rád bojové umění umí i správně odposlouchávat. Tak jsem to před ním nahrála.“ A usmála jsem se na ni.
Petra se taky usmála. Když jsme dojeli ke třetí zastávce, tak se autobus trochu vyprázdnil a já si sedla. Kupodivu si ten kluk ke mně přisedl. Seděla jsem u okna a díval se ven. A najednou mě oslovil ,,Ty máš ráda bojové umění?“ já jsem neodpověděla, protože se mi nechtělo konverzovat, a tak řekl ,,No neva. Nemusíš mi odpovídat, pokud nechceš. A jak se jmenuješ? To mi aspoň řekni.“ Já se na něj podívala a řekla ,,Prvně se představ ty, zbohatlíku.“ Kluk nasadil naštvaný obličej a řekl ,,Já jsem Petr. Ty prcku.“ Já se usmála a řekla ,,Hm. Tak Petře moje jméno brzy zjistíš. Ale teď ti ho neřeknu.“ A s úsměvem jsem se otočila opět k oknu.
I když jsem mu neviděla do tváře, tak byl určitě naštvanej, a pak se mě ještě zeptal ,,Co je tady k smíchu, prcku.“ Já jsem si sedla rovně a nasadila jsem vážný výraz. Podívala jsem se na něj a potom se začala smát. Když jsem se přestala smát, tak jsem řekla ,,No, ty jsi k smíchu. Já jsem prcek, ale to je moje jediná výhoda. Klidně mi tak říkej, než zjistíš moje jméno. Mě to vadit nebude. Na co skrývat pravdu.“ A vystoupila jsem z autobusu…