Tak jako slunce
Sedím tu v koutě a v klíně mém mám kotě.
Sedím, a vzpomínám na člověka,
Kterého jsem asi na vždy ztratila.
Vlastním životem jsem mu platila,
Svoji lásku navždy jsem mu dala,
Ale on si ji stejně nevážil.
Asi si ji málo navážil.
Byl pro mě celý život,
Bez něj byl ztracený.
Kéž by ty chvíle mohly být vráceny.
Když s tebou jsem byla,
Tak neznala jsem co je strach.
Ale pak, jak jsem Tě pozbyla,
Zbyl mi tu po Tobě jen pouhý nesmyslný prach.
Milovala jsem Tě a to věrně.
Proč jen musel přijít den,
Co nám všechno hezké vzal.
Proč jen musela přijít ta ženská,
Co si Tě kolem prstu omotá.
Proč já hloupá se Tě vzdala,
A o Tebe jsem nebojovala???
Snad jen proto, že Tě tak moc miluji,
A tolik pro mě znamenáš.
Snad jen proto, že ve snu tužkou maluji,
Že u mě lásky plný pramen máš.
Nedá se říct slovy,
Co, jak, proč k Tobě to vše cítím.
To se dá jen jedním gestem vyjádřit.
To gesto je pohled z očí do očí.
Možná, kdyby se ty naše oči potkaly,
A jen malou chvíli se na sebe koukaly,
Pak by si možná to vše pochopil.
Pochopil by si snad to,
Že Tě strašně moc Miluji,
Že pro mě znamenáš mnoho,
Že jsi pro mě vážně vším,
Mou Láskou, životem, a spoustou dalším.
Každý den jen pěvně doufám v to,
Že ten den jednou příjde,
A my se zase potkáme.
Do očí se jeden druhému podíváme,
Snad jiskřičky v nich přeskočí.
Já na ten den už nedočkavě čekám,
Snad už brzy příjde,
A já ti konečně budu moc říct to,
Co jsem ti chtěla říct už dávno.
Ale to, že si odešel,
Tím to bylo vše na věky smazáno.
Už asi ani nevíš, že existuji, že jsem na živu.
Ale ted Ti už jen řeknu, že jsem si díky tobě,
Nejednou pokusila podřezat žílu.