Bílý koníček
Bílí koníček
Jednou o vánocích jsem byla velice smutná a strašně se mi stýskalo po tatínkovi, který je už mnoho let mrtvý.
Ty vánoce si pamatuji až dodnes, protože byli snad moje nejlepší.
Tehdy se nějak pokazilo počasí a na vánoce nebyl sníh.
A tak jsem vyběhla s mým pejskem, Kikinou ven, protože jsme měli tradici, že když jdeme mi dvě na procházku, tak cestou domů začne sněžit.
Ale něco se stalo a nesněžilo, ale za to jsem viděla bílého koníčka. Jako malá jsem byla blázen do koní. Vždy jsem si přála mít vlastního koně, ale nemohla jsem ho mít kvůli sousedovi a ještě nebylo místo, kam bychom ho uložili.
Tehdy v těch lesích jsem našla ležet poraněné bílé hříbě a když jsem šla hledat jeho maminku, tak jsem ji našla o pár kroků dál ležet mrtvou. Asi ji tehdy roztrhali vlci. Jinak nevím, jak se jí to mohlo stát.
Byla úplně roztrhaná, když najednou to hříbátko začalo volat svoji maminku, ale ona nikde. Tak jsem k němu přiběhla a co jsem neviděla. Vlci se na něho sápali, jako supi a to hříbátko bylo úplně bezbranné.
Tak jsem po těch vlcích začala házet kamením a volala jsem ať ho nechají, když se najednou obrátili proti mně. Vrčeli na mně a štěkali. Já se jich nezalekla, už jsem byla taková. V každé situaci jsem si dokázala poradit.
Pak jsem se opatrně sehnula pro kameně a zase jsem začala házet a oni utekli.
Potom jsem to hříbě zahřála svoji bundou a sama jsem mrznula. Mě to však nevadilo.
Nedaleko jsem měla bunkr, který stojí ještě dneska a tam jsem měla plno dek a přikrývek. Dokonce jsem tam měla i nějaké jídlo. A tak jsem mu ustala na chvojí a musela jsem mu na to chvojí dát tři peřiny aby ho to chvojí nepíchalo a dekou jsem ho přikryla.
Ale za chvíli zase začalo křičet a volat. To mě už napadlo, že bude mít hlad.
No jasně. Když jsem mu dala láhev mléka, tak to hříbě pilo jako duha.
Potom usnulo a já s Kikinou jsme se oddálili, aby se necítilo ohrožené.
Jakmile usnulo, tak jsem se rozhodla jít domů, aby naši neměli strach, kde jsem na štědrý den. A ještě jsem k tomu nechtěla poslouchat ty jejich přikázání, že se chodí domů v čas. A stal se zázrak. Cestou jak vždy chodíváme a kde vždy začalo sněžit, začalo sněžit doopravdy. Byla jsem velice ráda, a tak jsem běžela domů, abych to oznámila rodině. Místo toho jsem měla extrémní uvítání.
Náš dům byl vyloupen a rodiče byli mrtvý, tedy kromě sestry která v tu dobu taky nebyla doma. Ona byla u své kamarádky, a tam si dávali dárky mezi sebou.
Všichni byli mrtvý. Máma, babička, děda. Dokonce i můj nevlastní otec.
Zavolala jsem policii a záchranou službu.
Jenomže bylo už pozdě.
U policie jsem musela vypovídat o všem co jsem věděla .
A hnedka potom jsem se dozvěděla že mě není osmnáct let a ani mé sestře není osmnáct, a tak musíme do pěstounských rodin.
Já jsem náhle zpanikařila a hnedka jsem odtamtud vyběhla.
Běžela jsem do bunkru za bílím koníčkem.
A co jsem neviděla, už to nebylo malé a roztomilé hříbátko, ale byl to nádherný hřebec.
Dala jsem mu jméno Sprit. Hnedka jsem se ho zeptala jak je možné, že tak náhle vyrostl a on mi řekl ,,No to díky tvojí lásce a díky záchraně života.“
Hodně jsem se divila že mluví a když jsem ho pohladila po čele, tak jsem cítila malý výrůstek, něco jako roh.
A asi tak za hodinu se ukázalo, že je to jednorožec.
Byl nádherný a potom jsem se mu poklonila, jak bylo zvykem.
Nakonec jsem ho pustila ven, a tam mě povozil po lese.
Byla to strašná sranda hodně jsme se nasmáli, ale já pořád myslela na moji sestru a rodiče. Na sestru jak se jí teďko daří a na rodiče, jak se mi s nimi dařilo a pořád jsem myslela na to, jak tam leželi na zemi mrtvý a nedýchali.
A potom jsem se rozplakala a jednorožec se mě zeptal ,,Copak stýská se ti po rodičích? Mě se také stýská po mamince. Ber to tak, že teďka jsi moje rodina ty a já jsem tvoje. Spolu určitě přežijeme dlouhá léta, uvidíš.“
A já se na něho pousmála a jeli jsme někam do neznáma.
Druhý den jsem se probudila normálně v posteli u někoho doma.
A jak jsem zjistila, že jsem někde v cizí posteli, tak jsem hnedka chtěla utéct a když jsem vyběhla ven tak se tam Sprit klidně pásl a řekl mi ,,Neboj se. To jsou mí známí oni nás neprozradí. Můžeme u nich zůstat jak dlouho chceme.“
Potom jsem viděla farmáře jak se tahá s těžkými pytli, a tak jsem mu hnedka pomohla.
Nám dvou to šlo docela rychle.
Po několika letech jsem si poprvé troufla jít sama do města, tak jsem se divila, jak to tam vypadá. Nic jsem nemohla poznat.
A když jsem šla do naší ulice. Tak jsem ji nepoznala vůbec. Nikdo známí, ani potomci lidí, co tam bydleli, ani sestra.
Strašně se mi stýskalo.
Když jsem se najednou zastavila před naším domem, tak z něho vyšel jeden člověk. Byl to kluk asi tak v mých tehdejších letech. Byl moc hezký.
A když se mě zeptal, co tam chci a proč brečím, tak jsem mu řekla ,,Dříve jsem tady bydlela a stala se tu nehoda, zabili mi tu rodiče.“
A to jsem asi neměla říkat. Ten kluk si pamatoval ty dny kdy mě hledali a prý mě také hledal a že jsem nebyla k nalezení. A prejže mě jednou viděl jet na jednorožcovi. Já jsem mu řekla, že je to můj kůň a že je velmi hodný. Taky jsem mu řekla kde teď bydlím, ale musel mi slíbit že to nikomu neřekne ,,Neřeknu. Na to přísahám bůh.“ Odpověděl mi.
A potom jsem odešla.
Za tři dny se ukázal u nás na té farmě. Já ho potom seznámila s tím farmářem, kterému jsem říkala tati.
Byl to můj táta jak má být. Staral se o mě jako o vlastní dcerku a já jsem byla spokojená nic mi u něho nechybělo. Tedy kromě pravých rodičů.
No, tak jsme si povykládali a plynuli měsíce a roky. Během času se o mě psalo jako o dítěti co žije v lesích a chrání je. Protože jsem pravidelně jezdila s jednorožcem do lesů na kontrolu. Takže se dá říct, že psali pravdu.
Plynuli měsíce a roky. Farmář stárnul a já byla čím dál více hezká. Když mi jednou řekl ,,No už jsem starý a už nemám tolik síly jako dříve. Budeš si muset najít nějakého mládence a vdát se. Sama to neuhlídáš. Ta zvěř by tě jednou zničila. I když máš jednorožce. Hlavně o něho pečuj. Má velice choulostivou srst.
Já už cítím odchod.“ To jsem už nemohla vydržet a řekla jsem ,,Tati neumírej, víš… jsi jediný otec kterého jsem kdy měla. Můj pravý mi zemřel když jsem měla čtyři roky. Prosím neumírej já to nezvládnu sama. Tati, tatínečku.“
A potom mi ještě řekl ,,Ty nejsi sama máš předci ještě jednorožce a toho Petra. Ten ti pomůže, určitě. Ještě uvidíš, že na světě není jenom zlo, ale že je i dobro. A ještě je do tebe zamilovaný. Poznal jsem to hnedka ten první den, kdy k nám přišel. Je to velice dobrý mladík. Toho bych ti radil, aby sis ho uhlídala.“
A potom zemřel. Celý den jsem byla smutná a jednorožec byl také smutný. Celý ten den jenom pršelo. A když druhý den přišel Petr a zeptal co se děje, kdo je na zahradě pohřbený, tak jsem mu řekla že je otec mrtvý. Hnedka mě obejmul a řekl mi, že mi se vším na statku pomůže. A o několik dní později jsme měli svatbu. A za dva roky jsme měli holčičku.
A potom když jsem ji ukázala jednorožci, tak mi řekl ,,Vidím že si už poradíš sama. Máš silného muže a nádhernou dcerku. Měj se dobře a hlavně nezapomeň nikdy na svoje rodiče a na mě.“ ,,Neboj já nezapomenu. Budu na tebe myslet každý den. A prosím ty nezapomeň na mě.“ Řekla jsem mu a on mi ještě řekl ,,Jak bych mohl zapomenout na svoji rodinu a hlavně svoji zachránkyni a maminku.“ Usmál se a odešel někam do neznáma.
Od té doby jsem ho neviděla, ale pořád na něho myslím.
Doufám že on na mě také.
A takto skončil příběh malého bílého koníčka..